Můj deník

Na tomto místě Vám budu popisovat některé mé všední zážitky

Dnes jsem měla tedy opravdu náročnou vycházku. Vzala jsem páničku na zamrzlou řeku. Po ní se nádherně běhá. V jednom místě je vpusť ze slepého ramene a tam voda nezamrzá. Chtěla jsem se podívat na kachny, jestli by nešla nějaká ulovit. Na kraj ledu jsem se dostala celkem snadno, ale pak se mi nějak smekly packy a já zahučela po hlavě do vody. To byla hrůza, ještě že umím plavat. Jenže problém byl dostat se na led. Led totiž strašně klouže. Naštěstí tam byl zamrzlý klacek pomocí kterého jsem se vyškrábala na led. Byla mi dost zima, tak jsem prohnala páničku pěkně domů do teplíčka. Tam mě vykoupala v teplé vodě a osušila fénem.

Tak jsem pod stromeček dostala nový pelíšek, hromadu pamlsků (tedy spíš hromádku), obojek s parádním šátečkem a nádherně pískající balónek. Lyže jsem tedy nedostala, to jsem zvědavá na čem budu lyžovat na těch horách.

Tak už jsem ten sníh také viděla. Je to takové bílé studené nic, ale dobře se v tom válí a taky se to dá jíst. Jen mě není jasné, proč si tam mám lehat a sedat, když si páníček usmyslí. To si nelehnu ani za pamlsek. Zrovna večer jsem se klouzala na zamrzlém rybníce. Je to celkem legrace. Už se těším na jarní prázdniny, prý pojedeme lyžovat na hory a tam je sněhu ještě víc. Doufám, že nějaké lyže dostanu pod stromeček.

Podzim je zajímavé období. Všude padá listí a jak nádherně voní. Včera se ale páníček rozhodl, že ho ze zahrady uklidí. Přinesl si na to takovou divnou věc a začal ji skládat dohromady. Nějak mu to ale pořád nešlo. Proto jsem se rozhodla, že mu pomohu. Začala jsem návodem. Bohužel mně ho páníček nenechal dočíst dál než na druhou stránku. Neřekl nic, ale při četbě anglického návodu dost nadával. Nakonec do té věci nalil takovou strašně zapáchající vodu. Tu už znám, tu lije i do sekačky. A pak to začalo – neumíte si ani představit ten kravál. A všechno to nádherné listí začala ta věc baštit. Chtěla jsem jí v tom zabránit, ale málem mi sežrala i ocásek. Po té mě páníček schoval do ohrady, prý aby se mi nic nestalo.

Dnes jsem byla poprvé v psí škole. Tam Vám bylo psů! všichni se tam honili, štěkali a vrčeli na sebe. Já jsem raději hlídala páníčka, aby se mu něco nestalo. Přece jenom někteří pejsci tam dost vrčeli. Potom nás postavili do řady a museli jsme chodit doleva, doprava, pak také přes překážku. Překážka mě bavila, ale to chození – ani jsem nestačila pořádně čmuchat. Také jsme si museli neustále sedat a lehat, jenže venku je už dost mokro a lehat se mi vůbec nechtělo. Pak se ten pán, co nám dával povely, asi unavil a mohli jsme jít domů. V parku mě páníček pustil ze šňůry, to bylo žúžo. Hned jsem se běžela napít k řece, jenže packy se mi smekly po mokrém listí a já tam spadla čumáčkem napřed. Vylézt ven mi nešlo, všechno se strašně smekalo. Páníček mě vytáhl za kůži na krku jak malé štěně. To byla ostuda. Rychle jsem se rozhlédla, ale naštěstí tam nikdo nebyl. Důkladně jsem se otřepala a šla běhat po spadaném listí, abych se trochu zahřála.

Tak jsme jeli zase jednou do lesa na houby, tentokrát strašlivě daleko. Už mě to ani v autě nebavilo. Dlouhá cesta ale stála za to. Potkala jsem tam čtyři psí kamarády, dva koně, ovce a kozy. Do lesa s námi mohli ale jen psi a koně. Doga Otík také musela zůstat doma. Posledně prý místo hub sbírala houbaře. Moji páníčkové sbírali a sbírali. Já jsem si čmuchala po lese a dávala pozor, aby se koně nezaběhli. Moc práce to nedalo, protože pokud se kůň trošku vzdálí od své psí smečky, začne hned ržát a je slyšet po celém lese. Hub jsme našli celkem hodně a kůň se neztratil ani jeden. Vždyť nás byla na hlídání celá smečka.

V našem doupěti není život tak bezstarostný jak by se mohlo na první pohled zdát. Občas na moji páničku totiž zaútočí hrozivá příšera. Pánička ji říká smeták. Pokud příšera páničku napadne, okamžitě na ní zaútočím. Chlupy ze smetáku lítají na všechny strany, ale nakonec vždy vyhraji a koště musí páničku pustit. Jenže ta příšera je hrozně zákeřná a často čeká až usnu. Proto spím jen na jedno oko a musím dávat neustále pozor.

Práce na počítači není vůbec žádná legrace. Páníček mě k němu ani nechce pouštět. Má ho zavřený v obýváku, kam nesmím chodit, prý je to tam pro mě nebezpečné. Občas tam ale proniknu. Posledně jsem zkoušela zoubkama (to byly ještě první) nějaký kabel. Jenže se nic nestalo, ačkoli jsem tu černou hmotu okousala až na dráty. Prý to byl kabel k reprobednám. Asi budu muset příště zkusit ten silnější.

Mám taky kousek zahrady jen pro sebe. Páníček mi tam postavil plot (aby mi tam nikdo nelezl). Musel ho ale zbourat a postavit znovu, protože jsem ho přelezla i já. Teď už je v pořádku. Dokonce jsem dostala nádhernou boudu, takže když pošlu mé lidi třeba na nákup granulí, můžu se tam schovat a počkat, až se vrátí. Doma je ale samotné nechat nemůžu – tam přece řádí ta příšera.

Někdy učím páníčka reagovat na mé povely. Ale on to moc neumí. Například si sednu a páníček mě má dát pamlsek. Je to jednouché, ale nějak mu to nejde. Někdy dělám i složitější cviky, například si sednu, pak lehnu a páníček mi má dát dva pamlsky. No myslíte, že to zvládá?!

Dnes jsem se rozhodla, že svoji lidskou rodinu vykoupu. Přípravu jsem zahájila již na odpolední procházce. Vyválela jsem se pěkně v kaluži a v prachu. To zabírá vždy, ale zkuste si ve městě hledat kaluže, pokud neprší. Po návratu domů se kolem mě seběhlo všech pět členů mé lidské smečky. Připravili vaničku, šampón, ručníky (je jich potřeba celkem šest - pět pro lidičky jeden pro mě) a vodu. Nějak se při tom dnes loudali, tak jsem se šla podívat na koberec v ložnici. To je dost popohnalo. A hned mě dali do vaničky a začali přidávat teplou vodu a šamponovat mě. To už ale i moji lidičkové byly celkem mokří, ale pořád jsem nebyla úplně spokojená. Poté, co mě šampón spláchli z kožíšku, jsem vylezla z vaničky a řádně se oklepala. Tím jsem koupel mojí lidské smečky úspěšně dokončila. Utřít už se zvládnou sami.

Návštěva u kamarádky Berušky

Beruška je velká psí paní. Má velikanánskou zahradu, kočky a slepice. Na kočky je potřeba si dávat pozor, dokonce i na malá koťata. Mají totiž ostré drápky a dost prskají. V sousedství bydlí hodně dalších psů, jak nádherně jsem si zaštěkala. Nejlepší jsou ale slepice. Pozor na ně dává taková větší slepice, Beruška říkala, že je to kohout a že je nesmí honit. Mně nikdo nic takového nezakázal. Tak jsem vyrazila rovnou za kohoutem, ten na mě ale nečekal a snažil se prchnout, jenže Beruška mu nadběhla. Málem jsme ho ulovily, ale pak mě páníček chytil do náručí a kohout utekl. S tím jsem se nechtěla spokojit, tak jsem mu utekla a zamířila za slepicemi. Ty se rozprchly na všechny strany. Vybrala jsem si pěkně hnědou a nadehnala ji Berušce. Už jsme ji skoro měly, ale nějak mně zadní packy předběhly přední. Udělala jsem velký kotrmelec a než jsem se postavila na všechny čtyři, tak mě páníček opět chytil. Copak jsem nějaká slepice? Hned jsem se dala po stopě a našla vchod do kurníku. Byl akorát velký pro mě, ale Beruška musela zůstat venku – neprošla jím. Ve vnitř ale žádné slepice k ulovení nebyly, aspoň jsem si to řádně očuchala a šla si hrát s Beruškou ven.